Přichystali jsme si pro Vás exkluzivní blog s příspěvky z různých oblastí italské kultury, módy, literatury, výtvarného umění nebo jazykovědy. Nebudou zde chybět ani úvahy nad bujarým italským stylem života, který se mnohdy liší od našich českých zvyklostí a klidné povahy. Dále přispějeme zajímavostmi z oblasti gastronomie, italských tradic a možná se tu a tam objeví i tématika sportu, který je italským národem tolik oblíben.
Budeme rádi, když se zapojíte do našich diskuzí a vyjádříte Váš názor na jednotlivé příspěvky.
Hurá do toho!
Rok 2012 končí. Z novin, televize a rádia nás bombardují horoskopy, statistikami uplynulého roku, ne příliš optimistickými výhledy na rok následující. Přichází čas novoročních předsevzetí a dárkových poukazů do fitness center s cílem získat nové, linií posedlé a povánočním černým svědomím trpící klienty. Ještě týden – italské svátky končí Třemi králi – a každodenní život se vrátí do zaběhnutých kolejí. Určitě by to chtělo pár řádek o italských vánocích – co se jí ke štědrovečerní večeři (ryba byla), jaké jsou zvyky a tradice, zda nás papež řádně pozdravil z balkónu Svatopetrské baziliky se svým Urbi et orbi, Městu a světu. Klasika. Bylo to i mým původním úmyslem. Až do včerejšího odpoledne, které jsem strávila návštěvou imponujícího Palazzo Farnese, které se nachází v jedné ne příliš známé vesnici zhruba 60km od Říma. Jedná se o architektonický skvost, který je symbolem všech italských paradoxů, jež by se daly shrnout slavným souslovím římského básníka Catulla, Odi et ami, Nenávidím a miluju.
Pamatujete? Fantaghirò, Romualdo, Cataldo, Karolína, Kateřina, Bílá čarodějka... Jména, která mají mnozí z nás (včetně mě) neodmyslitelně spojena s vánočními a velikonočními prázdninami a se světem princezen, princů, čarodějnic a jiných nadpřirozených bytostí. Se světem, který měl navíc co do činění s našimi českými a slovenskými luhy a háji, protože děj strastiplných dobrodružství odvážné Fantaghirò byl mimo jiné zasazen do prostředí hradů Bouzov a Pernštejn, a zámků Lednice a Bojnice. A to nezmiňuju české herce, jejichž jmény se to v závěrečných titulcích jen hemží. Co však stojí za zmínku, je osud hlavní představitelky – Alessandry Martines – jejíž reálné životní peripetie si v ničem nezadají s těmi pohádkovými.
Lid neapolský je prazvláštním lidským druhem. Vzbuzuje obdiv i opovržení, komplimenty i výsměch. Lid neapolský si poradí v každé situaci, nenechá se zaskočit neočekávaným, ve světě pevně daných pravidel chvilku trpí, pak si ale vytvoří pravidla vlastní. Lid neapolský se narodil v překrásném přírodním a klimatickém prostředí; jak je ale všeobecně známo, na světě nemůžeme mít všechno, proto překrásné přírodní a klimatické prostředí bylo obdařeno o něco méně překrásným lidem neapolským. Lid neapolský si tradičně představujeme v podobě pizzaře, který si pozpěvuje „O sole mio“. Lid italský si lid neapolský představuje jako uřvaný, v houfu se pohybující (celá rodina - babičky, tety, sestřenice, vnuci - pohromadě), mafií prolezený skrz naskrz, v odpadcích si libující. Lid neapolský je neodmyslitelně spojen s velkým množstvím klišé. Máme klišé banální – Neapolitáni neradi pracují a kradou; máme i ty zajímavější, pro nás zábavné, pro místní obyvatelstvo však urážející. Pojďme se na ně podívat.
Dnešní článek bude trochu netradiční. On to vlastně ani článek nebude, spíše krátké zamyšlení nad tím, co Italům závidí celý svět. Co to je? Odpověď naleznete v úryvku z rozhovoru s prezidentem italsko-ruské obchodní komory, panem Rosariem Alessandrelem. Ten v příloze deníku La Repubblica mluví o svém vztahu k Rusku, jeho kultuře a způsobu života, a na jednu z otázek odpovídá následovně:
Co Vám chybí z Itálie, když se nacházíte v Ruské federaci? Je něco, po čem se Vám stýská?
Bylo jednou jedno město. Viterbo se jmenovalo. A jak se na každé počestné město patří, i ono mělo svoji patronku. Svatá Růžena se jmenovala. A jak se na každou počestnou svatou patří, i ona měla na svědomí nějaký ten zázračný čin a hlavně spoustu obdivovatelů, kteří se k jejímu odkazu dodnes horlivě hlásí. Přece jen se nejedná o ledajakou svatou. Svatá Růžena totiž netroškařila a na pohřební cestě se nechala doprovodit samotným papežem Alexandrem IV. A jelikož to bylo pohřební průvod se vším všudy – máry nesli čtyři kardinálové, za nimi následoval papež, arcibiskupové, biskupové, řeholníci, světští činitelé, vojáci, početný lid – město Viterbo se rozhodlo, že si jej každý rok na začátku září zopakuje. Místo már se nesla nosítka se soškou svaté Růženy, ke které přibyly nějaké ty svíčky a zdobený baldachýn, posléze více svíček a více pater baldachýnu, až se během století stala z nosítek „chodící zvonice“, která dnes váží 5 tun, má výšku 30 metrů a na zádech ji nese přes 100 nosičů, kteří se nazývají „facchini di Santa Rosa“. Celé slavnostní procesí se odehrává večer 3 září a v minulosti si jej nenechalo ujít mnoho italských „VIP“, mezi nimiž namátkově papež Jan Pavel II. či Silvio Berlusconi.