Odi et amo

Hodnocení uživatelů:  / 3

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 1. 2013 21:40

Napsal Carmela

Zobrazeno: 4309

Rok 2012 končí. Z novin, televize a rádia nás bombardují horoskopy, statistikami uplynulého roku, ne příliš optimistickými výhledy na rok následující. Přichází čas novoročních předsevzetí a dárkových poukazů do fitness center s cílem získat nové, linií posedlé a povánočním černým svědomím trpící klienty. Ještě týden – italské svátky končí Třemi králi – a každodenní život se vrátí do zaběhnutých kolejí. Určitě by to chtělo pár řádek o italských vánocích – co se jí ke štědrovečerní večeři (ryba byla), jaké jsou zvyky a tradice, zda nás papež řádně pozdravil z balkónu Svatopetrské baziliky se svým Urbi et orbi, Městu a světu. Klasika. Bylo to i mým původním úmyslem. Až do včerejšího odpoledne, které jsem strávila návštěvou imponujícího Palazzo Farnese, které se nachází v jedné ne příliš známé vesnici zhruba 60km od Říma. Jedná se o architektonický skvost, který je symbolem všech italských paradoxů, jež by se daly shrnout slavným souslovím římského básníka Catulla, Odi et ami, Nenávidím a miluju.

Itálie má vše, čím by mohlo oplývat ideální místo k životu a co budí závist celého světa. Moře s dech beroucími plážemi a útesy, hory, jezera, termální prameny, klima, o kterém se nám jen může zdát. Téměř celoroční přítomnost slunečního světla, která způsobuje, že lidé jsou stále usměvaví a je jim do zpěvu, i když jim do zpěvu není. Barvy, vůně. Jídlo vynikající kvality - na zahrádce nám rostou bio citrony a kiwi a věřte, že ty z českého supermarketu proti nim nemají chuťově šanci. Kuchyně, jež je vyhlášená a napodobovaná po celém světě. Kamkoliv se vrtnete, zakopnete o nějaký starý kámen. Může se jednat o pozůstatky etruského domu, římského chrámu, longobardského kostela či renesančního domu. Historie dlouhá tisíciletí, se svými vzestupy a pády. Umění, architektura, hudba, design, technologie.

Ne nadarmo je Itálie plná turistů, kteří jakmile vkročí na její půdu, ztratí poslední zbytky zdravého úsudku a jen se omámeně motají po ulicích Říma, Florencie a Benátek. Natolik omámeně, že toho s radostí využívají místní kapsáři (v horším případě) a drobní podvodníci (v lepším případě), kteří jsou schopní vám prodat všemožné bezcenné kýčovité cetky, jejichž koupě litujete ihned po návratu domů a znovunabytí selského rozumu. Američtí a jiní movití důchodci skupují vily v Toskánsku a Ligurii, aby tam posléze mohli přijet spokojeně a v klidu prožít a dožít podzim života. Americké a jiné dámy více či méně středního věku – třicítky a čtyřicítky vedou – balí baťůžek a inspirované osudy hrdinek filmů „Jíst, meditovat, milovat“ a „Pod toskánským sluncem“ se vydávají směrem do Říma či Toskánska, aby se tam naučily vychutnávat krásy života a znovuobjevily potěšení z jídla. Zdálo by se, že jen díky turismu by se italský národ mohl koupat v penězích. A ono ne.

A ono ne. Na světě není nic ideální. Vždycky se objeví nějaký háček, poskvrnka. Itálie je úžasná, italský národ ve svém celku je však tím pověstným háčkem. Zdůrazňuju italský národ ve svém celku, protože co se týče jednotlivců, máme se ještě co učit o italské štědrosti, pohostinnosti, úžasném vztahu k rodině a kamarádům, radosti ze života a jeho vychutnávání. Jen ten národ ve svém celku nefunguje – nefungují veřejné instituce (nemocnice, školství, veřejná doprava), nefunguje politické uspořádání (korupce, klientelismus, nezákonné osvojování si veřejného majetku), nefunguje trh práce (neúměrně vysoké daně a s nimi související daňové úniky, vysoká nezaměstnanost mladých, kvalifikovaných lidí, ne příliš ideální pracovní podmínky v soukromém sektoru), nefunguje civilizované chování (poničené historické památky, odpadky v ulicích, chronické nedodržování veškerých možných pravidel). Nejhorší na celé situaci je, že Italové samotní si tuto skutečnost uvědomují. Odi et amo, Nenávidím a miluju.

Odi et amo, tak by se dal popsat vztah Italů k jejich zemi. Jedná se o národ svým způsobem velmi patriotský. Všichni jsou hrdí na přeslavnou historii a umělecké a kulturní dědictví, zároveň se však chovají ke své vlasti velmi macešsky. Nechybí neustálé stížnosti na současnou situaci, na chování politiků, veřejných zaměstnanců i spoluobčanů samotných. Nechybí nadšené a závistivé líčení života v jiných, pro Italy více vyspělých a civilizovaných, státech Evropy – Velká Británie, Nizozemí, Dánsko, Švédsko. Nechybí tisíce a tisíce italských imigrantů po celém světě (Londýn a Miami zůstávají jedněmi ze současných nejoblíbenějších destinací), kteří opěvují krásy svých nových domovů hlasem plným nostalgie po rodné hroudě. Mluví se o revoluci, o očištění Itálie od veškerých nepravostí, žádná revoluce se však nekoná. V televizi je přece zápas Juventusu s Milánem a do obchodů právě přišel nejnovější typ iPhonu. Odi et amo, Nenávidím a miluji.

Ptáte se, co s tím vším má společného výše zmiňovaný Palazzo Farnese? Je to jedno z mnoha míst, které je důkazem mistrnosti italských architektů, malířů a sochařů patnáctého století, v jehož důmyslně promyšlených zahradách se zamilují do umění i ti, co si s uměním nikdy netykali. Sochy, fontány, zahradní vila, zurčení vody, šumění stromů, na jařeomamná vůně cypřišů. A poté, s hlavou ještě v oblacích, na kávu do baru, kde vás titulní stránky novin informují o dalším policií vyšetřovaném lokálním politikovi či o vodě plné arzeniku. Odi et amo, nenávidím a miluju.

Odi et amo. Quare id faciam, fortasse requiris.

Nescio, sed fieri sentio et excrucior.

„Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím?

Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“

Právě tento verš se dozajisté často honí hlavou těm Italům, kterým není lhostejný osud jejich překrásné země...

• Další >