blog bann big

Přichystali jsme si pro Vás exkluzivní blog s příspěvky z různých oblastí italské kultury, módy, literatury, výtvarného umění nebo jazykovědy. Nebudou zde chybět ani úvahy nad bujarým italským stylem života, který se mnohdy liší od našich českých zvyklostí a klidné povahy. Dále přispějeme zajímavostmi z oblasti gastronomie, italských tradic a možná se tu a tam objeví i tématika sportu, který je italským národem tolik oblíben.

Budeme rádi, když se zapojíte do našich diskuzí a vyjádříte Váš názor na jednotlivé příspěvky.

Hurá do toho!


Odi et amo

Hodnocení uživatelů:  / 3

Rok 2012 končí. Z novin, televize a rádia nás bombardují horoskopy, statistikami uplynulého roku, ne příliš optimistickými výhledy na rok následující. Přichází čas novoročních předsevzetí a dárkových poukazů do fitness center s cílem získat nové, linií posedlé a povánočním černým svědomím trpící klienty. Ještě týden – italské svátky končí Třemi králi – a každodenní život se vrátí do zaběhnutých kolejí. Určitě by to chtělo pár řádek o italských vánocích – co se jí ke štědrovečerní večeři (ryba byla), jaké jsou zvyky a tradice, zda nás papež řádně pozdravil z balkónu Svatopetrské baziliky se svým Urbi et orbi, Městu a světu. Klasika. Bylo to i mým původním úmyslem. Až do včerejšího odpoledne, které jsem strávila návštěvou imponujícího Palazzo Farnese, které se nachází v jedné ne příliš známé vesnici zhruba 60km od Říma. Jedná se o architektonický skvost, který je symbolem všech italských paradoxů, jež by se daly shrnout slavným souslovím římského básníka Catulla, Odi et ami, Nenávidím a miluju.

Princezna Fantaghirò

Hodnocení uživatelů:  / 3

Pamatujete? Fantaghirò, Romualdo, Cataldo, Karolína, Kateřina, Bílá čarodějka... Jména, která mají mnozí z nás (včetně mě) neodmyslitelně spojena s vánočními a velikonočními prázdninami a se světem princezen, princů, čarodějnic a jiných nadpřirozených bytostí. Se světem, který měl navíc co do činění s našimi českými a slovenskými luhy a háji, protože děj strastiplných dobrodružství odvážné Fantaghirò byl mimo jiné zasazen do prostředí hradů Bouzov a Pernštejn, a zámků Lednice a Bojnice. A to nezmiňuju české herce, jejichž jmény se to v závěrečných titulcích jen hemží. Co však stojí za zmínku, je osud hlavní představitelky – Alessandry Martines – jejíž reálné životní peripetie si v ničem nezadají s těmi pohádkovými.

Lid neapolský

Hodnocení uživatelů:  / 3

Lid neapolský je prazvláštním lidským druhem. Vzbuzuje obdiv i opovržení, komplimenty i výsměch. Lid neapolský si poradí v každé situaci, nenechá se zaskočit neočekávaným, ve světě pevně daných pravidel chvilku trpí, pak si ale vytvoří pravidla vlastní. Lid neapolský se narodil v překrásném přírodním a klimatickém prostředí; jak je ale všeobecně známo, na světě nemůžeme mít všechno, proto překrásné přírodní a klimatické prostředí bylo obdařeno o něco méně překrásným lidem neapolským. Lid neapolský si tradičně představujeme v podobě pizzaře, který si pozpěvuje O sole mio. Lid italský si lid neapolský představuje jako uřvaný, v houfu se pohybující (celá rodina - babičky, tety, sestřenice, vnuci - pohromadě), mafií prolezený skrz naskrz, v odpadcích si libující. Lid neapolský je neodmyslitelně spojen s velkým množstvím klišé. Máme klišé banální – Neapolitáni neradi pracují a kradou; máme i ty zajímavější, pro nás zábavné, pro místní obyvatelstvo však urážející. Pojďme se na ně podívat.

Zamyšlení dne

Hodnocení uživatelů:  / 4

Dnešní článek bude trochu netradiční. On to vlastně ani článek nebude, spíše krátké zamyšlení nad tím, co Italům závidí celý svět. Co to je? Odpověď naleznete v úryvku z rozhovoru s prezidentem italsko-ruské obchodní komory, panem Rosariem Alessandrelem. Ten v příloze deníku La Repubblica mluví o svém vztahu k Rusku, jeho kultuře a způsobu života, a na jednu z otázek odpovídá následovně:

Co Vám chybí z Itálie, když se nacházíte v Ruské federaci? Je něco, po čem se Vám stýská?

"Chodící zvonice" (Viterbo)

Hodnocení uživatelů:  / 5

Bylo jednou jedno město. Viterbo se jmenovalo. A jak se na každé počestné město patří, i ono mělo svoji patronku. Svatá Růžena se jmenovala. A jak se na každou počestnou svatou patří, i ona měla na svědomí nějaký ten zázračný čin a hlavně spoustu obdivovatelů, kteří se k jejímu odkazu dodnes horlivě hlásí. Přece jen se nejedná o ledajakou svatou. Svatá Růžena totiž netroškařila a na pohřební cestě se nechala doprovodit samotným papežem Alexandrem IV. A jelikož to bylo pohřební průvod se vším všudy – máry nesli čtyři kardinálové, za nimi následoval papež, arcibiskupové, biskupové, řeholníci, světští činitelé, vojáci, početný lid – město Viterbo se rozhodlo, že si jej každý rok na začátku září zopakuje. Místo már se nesla nosítka se soškou svaté Růženy, ke které přibyly nějaké ty svíčky a zdobený baldachýn, posléze více svíček a více pater baldachýnu, až se během století stala z nosítek „chodící zvonice“, která dnes váží 5 tun, má výšku 30 metrů a na zádech ji nese přes 100 nosičů, kteří se nazývají „facchini di Santa Rosa“. Celé slavnostní procesí se odehrává večer 3 září a v minulosti si jej nenechalo ujít mnoho italských „VIP“, mezi nimiž namátkově papež Jan Pavel II. či Silvio Berlusconi.

macchina1    facchini

Články blogu