Přichystali jsme si pro Vás exkluzivní blog s příspěvky z různých oblastí italské kultury, módy, literatury, výtvarného umění nebo jazykovědy. Nebudou zde chybět ani úvahy nad bujarým italským stylem života, který se mnohdy liší od našich českých zvyklostí a klidné povahy. Dále přispějeme zajímavostmi z oblasti gastronomie, italských tradic a možná se tu a tam objeví i tématika sportu, který je italským národem tolik oblíben.
Budeme rádi, když se zapojíte do našich diskuzí a vyjádříte Váš názor na jednotlivé příspěvky.
Hurá do toho!
Princezna Fantaghirò
/ 3
- Podrobnosti
- Zveřejněno 27. 11. 2012 21:16
- Napsal Carmela
- Zobrazeno: 3286
Pamatujete? Fantaghirò, Romualdo, Cataldo, Karolína, Kateřina, Bílá čarodějka... Jména, která mají mnozí z nás (včetně mě) neodmyslitelně spojena s vánočními a velikonočními prázdninami a se světem princezen, princů, čarodějnic a jiných nadpřirozených bytostí. Se světem, který měl navíc co do činění s našimi českými a slovenskými luhy a háji, protože děj strastiplných dobrodružství odvážné Fantaghirò byl mimo jiné zasazen do prostředí hradů Bouzov a Pernštejn, a zámků Lednice a Bojnice. A to nezmiňuju české herce, jejichž jmény se to v závěrečných titulcích jen hemží. Co však stojí za zmínku, je osud hlavní představitelky – Alessandry Martines – jejíž reálné životní peripetie si v ničem nezadají s těmi pohádkovými.
Rodačka z Říma, vzdálená sestřenice Carly Bruni a naturalizovaná Francouzka se honosí životopisem, za který se rozhodně nemusí stydět. Ve svých pěti letech se společně s rodinou stěhuje do Francie, kde v dospívání navštěvuje pařížskou hudební a taneční konzervatoř, aby pak mohla v patnácti letech debutovat v baletním souboru v Curychu. Následuje kariéra baletní tanečnice – nejdříve ve Spojených státech (New York, Chicago), poté v Itálii (Řím, Trieste). Více než divadelní prkna však Alessandru láká televizní obrazovka, na niž se dostává v polovině osmdesátých let. Začátky jsou skromné, profesionálně ne příliš zajímavé. Nějaké taneční vložky v různých zábavných pořadech či občasné moderování. To vše až do zlomového roku 1991, kdy se Alessandra stává hvězdou italské televize právě díky životní roli Fantaghirò, která ji zajišťuje nesmírnou popularitu nejen u místního publika. Zdálo by se, že ke štěstí chybí už jen princ na bílém koni. I ten se objevuje. V podobě francouzského oscarového režiséra Claudeho Lelouche, který z Alessandry učiní uznávanou a oceňovanou filmovou hvězdu. Sláva, společenská prestiž, peníze. Zvonec a pohádky byl konec? Ani náhodou!
Co se stalo? Půjdeme na to od lesa. Loňského roku se mně do rukou dostal časopis Vanity Fair (to jsou ty plátky, které si prolistujete, když si chcete odpočinout od četby Jiráska, Němcové, Petrarky a Danta), na jehož stránkách byly umné fotografie více či méně vyretušované téměř padesátileté paní, která s nadšením mluvila o svém o dvacet let mladším milenci Cyrilovi, jež se k ní na fotkách vinul s pohledem oddaného psíka. Na tom by ještě nebylo nic podivného, kdyby ta stejná paní nemluvila o bývalém manželovi, který byl o dvacet šest let starší. Zvědavost mně nedala, jméno paní jsem zadala do vyhledávače a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o mou oblíbenou Fantaghiro. Princeznu, která nějaký ten rok zpátky neprožívala zrovna nejšťastnější období.
Roku 2008 se totiž pohádkové manželství italské „krásky“ a francouzského „zvířete“ po šestnácti letech vztahu a jedenáctileté dceři rozpadá a rozhořčená Alessandra nešetří ostrými slovy. Ano, věděla, do čeho jde, protože on ten princ na bílém koni byl již na začátku vztahu lehce opelichaný (šest dětí se čtyřmi rozdílnými ženami; nejdelší vztah měl délku šesti let; Alessandra byla v pořadí třetí manželkou), za to však s nesmírným charisma a francouzským přízvukem, se kterým jí něžně šeptal „Madame, vous serez ma veuve“, neboli „Paní, Vy budete mou vdovou“, aby ji tak ujistil o své nehynoucí a do smrti trvající lásce. Omyl. V sedmdesáti dvou letech přichází třetí míza, pátá družka Valerie Perrin (38 let) a rozvod s Alessandrou (46 let). Ta však nemůže přenést rozvod jen tak lehce přes srdce a o Lelouchovi se vyjadřuje jako o diktátorovi s nabubřelým ego, který je přesvědčen o své božskosti a který nesnese, aby mu někdo odporoval. Na to dodává, že si myslela, že ve svých letech už by přece jen mohl pobrat kapku rozumu (tj. zklidnit své hormony), on se však žení a plodí děti jako by nic.
Poté co si pořádně ulevila od plic, Alessandra dlouho nepláče nad rozlitým mlékem, tj. nad rozpadlým manželstvím, které je pro ni jako pro věřící katoličku velkou životní prohrou, a vrhá se do práce. Od francouzského prezidenta Sarkozyho získává rytířský titul za zásluhy, pracovně vrací se do Itálie, kde točí jako divá a vrhá se do nového vztahu s mladičkým Cyrilem Descoursem. Věkovému rozdílu se oba smějí stejně tak jako označení „cougar“ (puma) pro Alessandru a „lionceau“ (lvíček) pro Cyrila, kterými je média častují. Náhradník za přestárlého režiséra plní svou roli svědomitě a svou princeznu si náležitě opečovává – vaří jí večeře, masíruje ji, k tříletému výročí vztahu jí naděluje cestu do Andalusie. To bylo v prosinci loňského roku. Letos se pár opět dostává do středu pozornosti, a to novinkou, která řádně rozvíří veřejné mínění. Je jí Alessandřino těhotenství – ve 49 letech, přirozenou cestou, s přítelem o dvacet let mladším. Zvonec a pohádky byl konec? Uvidíme!
